Zákon svobody

 

Zákon svobody staví člověka v každém okamžiku před hojnost stvoření a dává mu svobodu volby, zároveň ho ale nutí k rozhodnutí. Když se nerozhodnete, je to také rozhodnutí. Bez ohledu na to, jak se rozhodnete, nesete důsledky svého rozhodnutí. Určujete své „vnitřní obrazy“, které vytvářejí váš život. Máte svobodu volby, jestli se rozhodnete pro královskou cestu poznání, nebo pro normální cestu určenou skrze nemoci a trápení. Tato svoboda má tři roviny:

1. „Osvobození se od…“

Člověk se může rozhodnout, že se v kterémkoliv okamžiku svého bytí osvobodí od otroctví, které představuje plnění přání. Je volný, jakmile už nic nepotřebuje, dochází k poznání, že vesmír pro něho beztak připravil to nejlepší a dal mu k dispozici všechno, co skutečně potřebuje k plnému vyjádření svého života. Jen tak se člověk může osvobodit od tlaku chtění. Dojde k poznání, že každé vlastnictví je iluze. Nikdo na světě nemůže nic vlastnit. Všechno tu zůstane, až odejde.To jediné, co si s sebou odnáší, jsou jeho poznatky. Přišel sem jenom kvůli nim.

Důležitým krokem k osvobození je propuštění. Opravdové propuštění znamená zanechat všeho, co je falešné, překážející a rušivé, nemyslet na to, neříkat to a ani to nedělat. Propustit všechno, co už ke mně skutečně nepatří, i svůj starý stav vědomí.

K tomuto stavu vědomí patří pocity, jako je hněv, strach, starosti, stres, pocity viny, nedůtklivost, pocit méněcennosti, sebelítost, nenávist, závist, nejistota, ješitnost, rozčilování, agrese, vztek apod.

K těmto pocitům se vážou způsoby chování, jako je pohodlnost, nečestnost, bezcitnost, netolerance, odsuzování, nekázeň, závislost, špatné zlozvyky, potřeby apod.

K těmto druhům chování patří očekávání, vysoké a přehnané nároky na sebe a jiné a na svět. Člověk chce, aby byl uznáván, pochopen, dotazován, milován, chce se prosazovat, poučovat, být víc než ostatní, vítězit apod.

K takovým nárokům patří minulost, tvořená starými představami, překonanými programy, starými cíli, normami, hranicemi, výchovou, vlivem okolí, klišé, rolemi, negativním myšlením, negativním obrazem sebe sama, nesprávným povoláním, nemocí, vazbami na rodiče, partnera, děti, majetek, kariéru či tělo, ublížeností, zklamáním, chudobou.

Dojdeme k poznání, že „to, co ke mně patří, nemohu ztratit, a to, co ke mně nepatří, beztak nemohu udržet“. Skvělé poznání je, že „to, co přichází jako nové, je vždycky lepší!“

K chybným aspektům náleží v neposlední řadě i svévole a ego. Když sám sebe propustím, spadne mě malé já do velkého JÁ. A velké JÁ žije a působí skrze mne. Taková člověk je skutečně svobodný. Nechce už nic mít, chce jen existovat a dělat, co život skrze něj chce uskutečnit. To vede k absolutní důvěře, pocitu bezpečí a neotřesitelnému klidu.

2. „Osvobození se pro…“

Člověk má svobodnou možnost vnímat se jako ego, oddělené od ostatních, může podle svého postoje žít egoisticky, rušit symfonii stvoření, a tím způsobovat disharmonie, které se k němu vrátí jako jeho osud. Má ale také možnost vnímat se jako součást celku. Má možnost poznat, proč sem přišel, a propustit všechno, co nepatří ke splnění jeho úkolu, aby byl zcela volný pro své životní poslání a svoji misi. Pak ji s radostí splní a žije naplněný život.

3. „Opravdová svoboda“

Duchovní zákony jsou skutečné. To znamená, že působí, ať v ně věřím nebo ne. Mohu říci „ne“ a střetnout se s nimi. Pak mi osud uštědří „doučovací hodiny“ v podobě nemoci či trápení. Mohu ale také říci „ano“ a žít s duchovními zákony i s onou silou, která je stvořila, v harmonii. Mohu žít svůj naplněný život. Mám možnost volby.

To je jediná pravá svoboda.